Jdi na obsah Jdi na menu
 


4) Změny ve vývoji vodních prvků v zájmovém území

Autor: Pavel Kukla

Zdroje dat

Prvním a velice cenným historickým podkladem, který byl zhotoven již na základě geodetické osnovy, je II. vojenské mapování, tzv. Františkovo, z let 1819 – 1858 v měřítku 1: 28 800. Jeho vzniku předcházela vojenská triangulace a katastrální mapování (Stabilní katastr), které se později použilo jako podklad pro vojenské mapování. Františkovu vojenskému mapování předcházelo I. vojenské mapování, tzv. Josefské, v letech 1764 – 1783, které však nevzniklo na přesných geodetických základech. Podkladem pro toto mapování se stala Müllerova mapa z roku 1720 zvětšená do měřítka 1: 28 800. (Veverka, 2004). Tato skutečnost brání přesnému geoinformatickému využití obsahu tohoto mapování, neboť nezaručuje přesnou polohovou lokalizaci objektů v mapách. Porovnání I. a II. vojenského mapování však umožňuje analyzovat vývoj krajiny v daném území v období téměř jednoho století, které přineslo české krajině výrazné změny. I. vojenské mapování zobrazuje krajinu před nástupem průmyslové revoluce, v době rozkvětu barokní krajiny, zatímco II. vojenské mapování již zachycuje krajinu v době nástupu průmyslové revoluce. Ta s sebou přinesla také velké změny ve využívání zemědělské půdy a lesní plochy dosahovaly v této době historicky nejmenšího rozšíření. (Brůna, Křováková, 2005).

Jak již bylo zmíněno výše, podrobným a velice cenným mapovým podkladem jsou mapy Stabilního katastru, vznikající v letech 1824 – 1843 v měřítku 1: 2 880. Pro sledování vývoje krajiny se jeví nejvhodnější tzv. povinné císařské otisky, což jsou kopie originálních map pořizovaných přímo v terénu (Brůna, Křováková, Nedbal, 2005).

Na I. a II. vojenské mapování navázalo III. vojenské mapování, tzv. Františko – Josefské, z období 1870 - 1885, které vzniklo v měřítku 1: 25 000. Toto mapové dílo se však zatím nepodařilo shromáždit pro území celé republiky a tak alternativu představují reambulované mapy III. vojenského mapování z období po roce 1918 (Veverka, 2004). Jako srovnávací kartografické dílo současnosti lze využít Základní bázi geografických dat ZABAGED v měřítku 1:10 000 nebo Digitální model území s podrobností měřítka 1:25 000.

Zpracování starých map

Nezbytnou podmínkou pro práci se starými mapami v prostředí GIS je transformace rastrové podoby staré mapy do zeměpisného souřadnicového systému, tzv. georeference. Ta následně umožňuje provádět geoinformatickou analýzu prostorových změn mezi dvěma či více časovými horizonty. Charakteristiky vývoje lze sledovat u jednotlivých složek krajiny, např. u vodní složky krajiny, kterou představují řeky a jejich slepá ramena, potoky, jezera, rybníky, mokřady. Právě historické mapové podklady mohou podat důkazy o jejich rozšíření, vývoji a dynamice v čase a také charakteru změn, které podstoupily.

Pro analýzu změn říční sítě v historickém vývoji lze vybrat vodní toky, na kterých je vhodné vymezit dílčí segmenty za účelem možnosti porovnání vývoje nejen celého toku, ale i jeho dílčích úseků. Hranice jednotlivých úseků je dobré zvolit tak, aby v průběhu historických změn byly jednoznačně identifikovatelné. Ve většině případů jsou tvořeny soutokem s jinou vodotečí. Každý sledovaný úsek má přidělené jedinečné identifikační číslo, které usnadňuje databázové zpracování. Při analýze historických mapových podkladů a jejich digitalizaci představuje prvořadý problém rozdílná kvalita dat. Jde především o nepřesnosti vyplývající z primární odlišné povahy dat – generalizace obsahu mapy, rozdílné kartografické projekce a zobrazení a přesnost zpracování mapy. Odstranění těchto chyb, tzn. zpřesnění výstupů je omezené a je tudíž nutné brát dosažené výsledky s rezervou a případné závěry konfrontovat s mapovými podklady. Po zpracování primárních dat je nutné přikročit k jejich korekci, protože výstupy poukazují na systémové chyby, které nereprezentují reálný vývoj říční sítě. Jedná se o systematické podhodnocování, resp. nadhodnocování výsledků měření. Je tedy vhodné získaná data upravit o koeficient k, který reprezentuje průměr relativních odchylek délek nezměněných úseků toků mezi historickým mapováním a současným přesným mapovým dílem. Užití koeficientů je však problematické, protože dochází k nevýběrovému zkreslení délek všech toků. Tzn. jsou změněny i délky, které mohou být reprezentativní. Pro komplexní interpretaci prostorového rozdělení změn říční sítě má velice dobrou vypovídací hodnotu vyhodnocení po dílčích povodích založeném na absolutních hodnotách, ve kterém se možné dílčí extremity eliminují (Langhammer, Vajskebr, 2004).

Vodní složka krajiny na starých mapách

Při sledování změn vodní složky od 2. poloviny 18. století však mohou být vybrány pouze řeky a větší potoky, neboť na mapách vojenských mapování nejsou zachyceny drobnější vodoteče. Významné vodní toky jsou v mapách zakresleny tmavě modrými liniemi se světle modrou výplní. Potoky a jiné toky o malém průtoku jsou reprezentovány tmavě modrými liniemi. Na některých sekcích došlo ke zčernání modrého pigmentu, takže hrozí záměna za linie znázorňující cesty nebo ohraničující jednotlivé kultury a zejména v místech, kde je přítomné tónování, může dojít k záměně za komunikaci menšího významu. Vodní plochy jsou vylišeny tmavě modrou břehovkou a světle modrou výplní. U rybníků lze pozorovat tmavě zvýrazněné hráze a symboly výpustí. Letněné rybníky nebo zarůstající vodní plochy někdy ve výplni obsahují opakující se symbol stylizované křoviny doplněné místy skvrnami hráškově zeleného tónování. V dochovaných sekcích se lze místy setkat s vyblednutím modré výplně až k barvě podkladu a ztmavnutím břehovky, takže na první pohled nelze plochu identifikovat. U rybníků lze však bez problémů identifikovat hráze, u významnějších vodních ploch je potom objekt doplněn popisem (Brůna a kol., 2002).

Ve srovnání s II. vojenským mapováním nalezneme na mapách I. vojenského mapování mnohem více velkých i menších rybníků, podobně jako na starší Müllerově mapě Čech z počátku 18. století. Mapy I. vojenského mapování totiž zaznamenaly stav vodních ploch ještě v době jejich velkého rozšíření, těsně před hromadným rušením rybníků na konci 18. a v prvních desetiletích 19. století. II. vojenské mapování, které vzniklo o více jak půl století později, zachycují již několikanásobně nižší rozlohu rybníků v české krajině než mapy I. vojenského mapování.

Vývoj rybniční soustavy v dolním Podoubraví

15. a 16. století jsou označovány za zlatý věk českého rybníkářství. Rozvoj chovu ryb je také spojen s novými způsoby, které jsou v této době zaváděny. Nejdůležitější bylo nasazování rybníků již roztříděnou násadou podle věku a proto se rybníky dělily do 3 tříd na potěrné, vejtažní a kapří. Výstižně je dělení popsáno v knize z roku 1547 od Jana Dubravia "V první třídě chováme nejmladší rybí potěr, tato třída vyžaduje nejmenšího rybníka, protože chová nejmenší kapry. Do většího rybníka mají být přesazeni kapři druhé třídy, to je dvouroční. Do třetího a největšího rybníka nesmí být nasazen jiný plůdek než ten, který je určen k žíru." (Andreska, 1997). Ve sledovaném území byla již asi v 15. století vybudována soustava rybníků, rozkládající se přibližně od vsi Horka k Lišicím a Sulovicím. Jeden rybník byl také vybudován mezi Žehušicemi a Bojmany. Při lokalizaci rybníků v této době byly využity staré mapy (Müllerova mapa Čech z roku 1723 a mapy I. (josefského) mapování z let 1763 až 1787) a urbář panství Žehušice z roku 1643. Celá soustava rybníků byla napájena hlavně vodou z Doubravy, která se pod Bojmany dělila na dvě ramena. Levé (západní) rameno protékalo Žehušicemi a pokračovalo dále k Lišicím, u kterých se spojovalo s pravým ramenem. Tímto západním korytem podle Müllerovy mapy protékalo méně vody (na mapě je značeno slabší linkou) a sloužilo pravděpodobně také k odvádění velké vody v době jarního tání a letních přívalových dešťů, aby se zabránilo poškození nebo dokonce protržení hrází rybníků. Toto koryto bylo zřejmě původním tokem Doubravy, protože na mapách je na něm nakresleno velké množství meandrů. Byl z něj napájen vodní příkop staré žehušické tvrze, která je pravděpodobně starší než celá soustava rybníků. Od Bojmanského jezu vedl vodní náhon napájející rybník Kravinec. Většina vody byla při normálním průtoku odváděna pravým (východním) korytem Doubravy a napájela celou soustavu rybníků, z nichž Horecký, Kmotr (Kmotrovský) a Světlo (Světlický) byly největší a patřily do kategorie kapřích. Toušek (Taušer), Babický a Dvorský byly výrazně menší a byly využívány jako vejtažní. Z kategorií rybníků potěrných, se vzhledem k jejich velikosti, nepodařilo na mapách žádný najít. O jejich existenci se dozvídáme pouze z urbáře panství Žehušice a nelze je proto přesněji lokalizovat. Rozlohy největších rybníků zobrazuje tabulka. Poloha bývalých rybníků je zachycena na mapách v příloze.

Tab.1 Největší rybníky v zájmovém území

Název

1. vojenské mapování

2. vojenské mapování

3. vojenské mapování

Současnost

Horecký r.

123,19

zrušený

zrušený

zrušený

Kmotr

92,54

87,44

zrušený

zrušený

Svatojakubský r.

70,83

zrušený

zrušený

zrušený

Světlo

69,29

zrušený

zrušený

zrušený

Kravinec

68,52

zrušený

zrušený

zrušený

Mikulášský r.

49,93

84,27

zrušený

zrušený

Borecký r.

40,95

zrušený

zrušený

zrušený

Taušer

19,61

zrušený

zrušený

zrušený

Ovčárecký r.

16,77

zrušený

zrušený

9,38

Babický r.

10,53

zrušený

zrušený

zrušený

Plocha ostatních rybníků v ha

51,79

59,58

24,17

20,67

Plocha všech rybníků v zájmovém území v ha

613,94

231,29

24,17

30,05

Zdroj: vlastní měření

Geoinformatickou analýzou byly zjištěny plochy rybníků v dobách jednotlivých mapování. Největší rybník zachycený na mapách vojenských mapování byl Horecký rybník s plochou 123,19 ha, který byl napájen kanálem z Doubravy a také z místních vodotečí. Jak již bylo uvedeno výše, s 1.vojenským mapováním lze pracovat v geografickém informačním systému do značné míry pouze orientačně. Celkově bylo na mapách 1. vojenského mapování naměřeno 613,94 ha vodních ploch v zájmovém území. Mapy 2. vojenského mapování, které vznikaly po období velkého rušení rybníků, zachycují plochu téměř třetinovou v porovnání s 1. vojenským mapováním, 231,29 ha. Na mapách 3. vojenského mapování je dokonce zobrazeno méně vodních ploch než se v současnosti nachází v zájmovém území.

Další údaje o rybniční soustavě jsou uvedeny v tereziánském katastru, který obsahuje seznam rybníků patřících k žehušickému panství. Zde se také dozvídáme, že na Doubravě byly dva mlýny (v Žehušicích a Kobylnicích) a v okolí dvě bažantnice.

Müllerova mapa Čech i mnohem přesnější mapa 1. vojenského mapování, obě z 18. století, podávají shodný obraz rozmístění rybníků v Podoubraví. V trojúhelníku tvořeném Bojmany, Horkou a Lišicemi se nacházelo 6 větších a 3 menší rybníky, o kterých se josefský katastr vůbec nezmiňuje, přestože musely výrazně utvářet charakter krajiny a ovlivňovat celé okolí jak ekonomicky(chov ryb), tak ekologicky jako stabilizační prvek.

Precizní mapy stabilního katastru z 1. poloviny 19. století a mapy 2. vojenského mapování názorně dokládají zánik rybniční soustavy ve sledovaném území. Tento vývoj je zcela shodný s obecným trendem vývoje v české kotlině, snad s výjimkou Třeboňska, Českobudějovicka a několika dalších do dnešní doby přeživších rybničních oblastí. V celém nížinatém Polabí, tj. na Pardubicku, Chlumecku, Poděbradsku, Nymbursku, ale i na Čáslavsku a v dolním Podoubraví zanikly během několika desetiletí, které dělí stabilní katastr od 1. vojenského mapování, desítky a stovky rybníků a celé rozlehlé rybniční soustavy, jež patřily k největším v Čechách. Plocha rybníků v Čechách se zmenšila ze 180 000 ha na pouhou pětinu (35 000 ha). Plocha rybníků v dolním Podoubraví klesla v témže období z 613 ha na 231 ha. Z rybniční soustavy zůstal v době mapování stabilního katastru jediný rybník Kmotr v k.ú. Sulovice. Většina rybníků byla nejspíše vypuštěna v první čtvrtině 19. století. Nejznámější je osud rybníka Kravinec, který byl roku 1826 vypuštěn, spojen s bažantnicí a tím vznikla obora o výměře cca 250 ha. Od roku 1830 v ní jsou chováni unikátní bílí jeleni.

Později, v průběhu 19. století, byl vypuštěn poslední rybník - rozsáhlý Kmotrovský rybník a území tak zůstalo bez vodních ploch. Na jejich místě se rozkládá zemědělská půda využitá převážně k pěstování obilovin a cukrové řepy. Při porovnání 1. vojenského mapování se současným využitím území zjistíme, že více jak 76% plochy bývalých rybníků pokrývá orná půda. Téměř 10% plochy zabírají trvalé travní porosty a necelých 6 % porůstají lesy.

Tab.2 Současné využití ploch bývalých rybníků (%)

orná půda

76,45

trvalé kultury

1,16

trvalé travní porosty

9,88

lesní půda

5,87

vodní plochy

0,62

zastavěné plochy

1,08

ostatní plochy

4,93

celkem

100,00

Zdroj: vlastní měření

Po rybnících, které tvořily výraznou dominantu několik století, se většinou ještě dochovaly místní názvy (Pod rybníkem, Kmotrovský rybník, Žabník, Toušek apod.) a zbytky hrází. Na některých hrázích jsou vybudované asfaltové silnice spojující obce (Bojmany se Svobodnou Vsí, Žehušice s Borkem a Borek s Horkou). Ostatní jsou v současné době nevyužívané nebo slouží jako polní cesty a zarůstají náletovou vegetací. Na starých hrázích se dochovaly druhy, vysazené sem za účelem zpevňování břehů, např. dub letní a jilm vaz, které jsou dnes již velmi staré. Další druhy jsou součástí sukcesního procesu, který zde probíhá téměř bez vlivu člověka. Z keřů převládají slivoň trnka, hloh jednosemenný, růže šípková, chmel otáčivý a ostružiníky, ze stromů jsou zde kromě starých dubů a jilmů i olše lepkavá (v místech pod hrázemi s větší vlhkostí nebo u odvodňovacích kanálů), javor babyka a jasan ztepilý (na koruně hráze a v sušších místech). Na některých místech byly vysazeny aleje pyramidálního kultivaru topolu černého.

Změny říční sítě v zájmovém území

V zájmovém území je možné sledovat vývoj délek pouze u největších vodních toků v území, Klejnárky, Brslenky a Doubravy, neboť drobnější vodoteče nejsou zakresleny ve všech mapových podkladech.

Nad georeferencovanými mapami vojenských mapování byly vykresleny v GIS vrstvy znázorňující vodní složku krajiny. K prvkům této vektorové vrstvy byly vypočítány v atributové tabulce délky liniových útvarů a plochy polygonů. Délky vodních toků na vojenských mapováních zobrazují následující tabulky.

Tab.3 Zjištěná délka vodních toků v m

1.vojenské mapování

2. vojenské mapování

3. vojenské mapování

Digitální model území

(DMÚ 25)

Doubrava

18904

18534

15426

15543

Brslenka

7494

6512

6609

6412

Klejnárka

10890

10243

10682

10625

Zdroj: vlastní měření

Ze zjištěných délek vodních toků je patrné, ve kterých obdobích došlo ke zkrácení vodních toků. I když určitou roli může také hrát rozdílná míra generelizace a přesnosti jednotlivých mapování. Délky naměřené na 1. vojenském mapování jsou zařazeny pouze orientačně, jelikož geoinformatické využití tohoto mapového díla je problematické a do značné míry pouze orientační. Podobně je tomu i v porovnání 2. a 3. vojenského mapování, kde zaznamenáváme na Brslence a Klejnárce prodloužení délek toků, které může být zapříčiněno rozdílnou mírou podrobnosti mapování v jednotlivých obdobích.

Tab.4 Vývoj délky vodních toků v % (100 = 2. vojenské mapování)

1.vojenské mapování

2. vojenské mapování

3. vojenské mapování

Digitální model území (DMÚ 25)

Doubrava

102,00

100,00

83,23

83,86

Brslenka

115,08

100,00

101,49

98,46

Klejnárka

106,32

100,00

104,29

103,73

Zdroj: vlastní měření

Největší naměřený úbytek zaznamenala Doubrava. V porovnání s 2. vojenským mapováním došlo ke zkrácení o více jak 16%. Naopak Klejnárka zaznamenává prodloužení o téměř 4%.

Vodní toky na mapách 1. vojenského mapování mají většinou přirozený průběh - četné volné meandry v údolní nivě, s výjimkou upravených úseků v okolí mlýnů a mlýnských náhonů. Především Labe se klikatí mezi loukami a zbytky lužních lesů řadou širokých meandrů v široké údolní nivě mezi Zábořím nad Labem a Kolínem. Meandry řeky Doubravy jsou mnohem menších rozměrů, ale pozorujeme je téměř v celém průběhu toku v údolní nivě až po ústí do Labe, kde jsou patrné pozůstatky dřívějších ramen. Od Zaříčan až ke Kobylnicím je tok Doubravy většinou lemovaný širokými loukami. V okolí Lanžovského mlýna je již meandrovitý tok Doubravy obklopen užším pásem luk a podobně jako v úseku od Zaříčan doprovázený bohatými břehovými porosty dřevin. Od mostu u Záboří po ústí do Labe protéká Doubrava (na rozdíl od dnešního stavu) lesem. V případě Brslenky panují nejasnosti ohledně jejího toku od Rohozce. Hlavní tok teče zřejmě přes Rohozec do Mikulášského rybníka. V loukách jihovýchodně od Rohozce je zakresleno ještě několik drobných vodotečí, které jsou odvedeny severně od Žehušické skalky do Doubravy. Druhé koryto směřuje severovýchodním směrem do Doubravy. Klejnárka teče také většinou v lukách, ohromné louky se rozkládají zejména severně od Nových Dvorů na pravobřeží Klejnárky až ke Starému Kolínu. Luční porosty vyplňují i prostor dřívějšího Svatoanenského rybníka pod Novými Dvory. Také dolní tok Vrchlice pod Kutnou Horou u Sedlce a Karlova lemují rozsáhlé louky (mimo hranice zájmového území). Vodní tok Čertovka neexistuje, na jeho místech se rozkládají rybníky. Naopak jsou dobře postižitelné pravostranné přítoky Doubravy a další drobné toky v celém zájmovém území.

Hlavní vodní toky Labe a Doubrava protékají na 2. vojenském mapování stále v přirozených meandrech. Brslenka teče jak do Mikulášského rybníka, tak do Doubravy a tok Klejnárky se zdá být narovnaný.

Labe na mapě 3. vojenského mapování ještě meandruje v údolní nivě, zatímco ostatní (menší) vodní toky jsou vesměs napřímené. Od doby předchozího mapování vznikl umělý kanál Čertovka, který odvodňuje dna některých bývalých rybníků v nivě Doubravy, a spousta dalších menších odvodňovacích kanálů tvaru pravidelných geometrických linií v tomto prostoru. Krajina je systematicky odvodňována.

Závěr

Třebaže rybníky zde neexistují již téměř dvě staletí, zachovalé a zarostlé části jejich mohutných hrází sehrávají pozitivní úlohu při zvýšení krajinné i biologické diverzity a ekologické stability zdejší zemědělské krajiny. Stáří a setrvalost stabilizačních prvků v krajině má totiž významný vliv na jejich kvalitu. Proto je řada ekostabilizačních prvků v rámci územního systému ekologické stability lokalizována právě do prostorů starých rybničních hrází. Jedná se většinou o lokální biocentra, lokální biokoridory a interakční prvky. Zajímavým vývojem prošlo dnešní regionální biocentrum Obora Žehušice. V jeho části se až do roku 1826 nacházel rybník Kravinec. Po vypuštění byla na jeho dně a přilehlých pozemcích zřízena obora, která je dnes totožná s biocentrem. V okolí bývalého rybníka se nacházely lužní doubravy, které posloužily při budování obory. Proto tu dnes rostou i velmi staré stromy, na které jsou vázány specifické druhy ptáků a hmyzu. Na dně vypuštěného rybníka rostou travní porosty, využívané jako pastvina pro chované jeleny a daňky, místy se soliterními starými stromy a křovinami. Biocentrum je charakterizováno jako plně funkční.

Literatura:

ANDRESKA, J., 1997: Lesk a sláva českého rybářství. NUGA, Pacov

BRŮNA, V., BUCHTA, I., UHLÍŘOVÁ, L., 2002: Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny na mapách vojenských mapování. UJEP, Ústí nad Labem, 46 s.

BRŮNA, V., KŘOVÁKOVÁ,K., 2005: Staré mapy jako cenný zdroj informací o stavu a vývoji krajiny. Zahrada – park - krajina, Praha, č. 4, str. 25 - 29.

BRŮNA, V., KŘOVÁKOVÁ,K., NEDBAL,V. 2005: Stabilní katastr jako zdroj informací o krajině. Historická geografie, Historický ústav AV ČR, Praha, č. 33, str. 397-409.

Kukla, P. (2007): Analýza historického vývoje krajiny se zvláštním zřetelem na vodní složku krajiny. In Dreslerová, J., Grohmanová, L., (eds.): Venkovská krajina 2007. Sborník z 5. ročníku mezinárodní mezioborové konference, CZ-IALE, ZO ČSOP Veronica, Hostětín, s. 71 – 76.

Langhammer, J., Vajskebr, V., 2004: Analýza změn hydrografické sítě v povodí Otavy. In: Langhammer, J., Engel, Z., (eds.): Hodnocení vlivu změn přírodního prostředí na vznik a vývoj povodní. PřF UK, Praha, str. 143-155.

Langhammer, J., Vajskebr, V. (2004b): Historické změny říční sítě v povodí Otavy. In: Langhammer J, Engel Z (eds.): Sborník příspěvků závěrečného semináře projektu GAČR 205/03/Z046. PřF UK, Praha, p. 150-169.

LIPSKÝ, Z., 2000: Sledování změn v kulturní krajině. ČZU, Praha, 72 s.

MYSLÍK, Z., 2002: Vývoj kulturní krajiny v dolním Podoubraví. Diplomová práce, Lesnická fakulta České zemědělské univerzity, Praha.

VEVERKA.B., 2004: Georeferencování map historických vojenských mapování na území ČR. In: GISy ve státní správě. Sborník abstraktů a CD ROM s referáty v plném znění., Pardubice.

Urbář panství Žehušice (1643). - depon. in Státní oblastní archiv, Praha.





 
 

 

 
Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License .